Yimou Zhang patří k nejvýraznějším představitelům nové vlny čínského filmu a jeho předchozí dílo Hrdina k určitě nejvýraznějším snímkům, které se z téhle obrody čínské historie dostaly do širokého povědomí. Krom velmi zvláštního vyprávěčského stylu přišla Zhangova legenda o počátku čínského státu s neobyčejně originálním a výrazným vizuálním stylem, který pro mnohé (ke škodě věci) zcela zastínil velmi zajímavý vnitřek filmu. Nuže, tohoto problému se Zhang zbavil elegantně tím, že v Klanu létajících dýk vnitřek snímku zcela vyklidil a o to více se soustředil na jeho vizuální pozlátko. Výsledek je tak přesně stejný jako hlavní představitelka... na pohled krásný a spanilý, ale při bližším zkoumání poněkud bezduchý a dutý.

Příběh mnohým připomene notoricky známého (a podle mého notoricky přeceňovaného zenpopcornistu) Tygra a draka – milostný vztah vzplane tentokrát mezi slepou tanečnicí, členkou pronásledovaného Klanu létajících dýk a vládním kapitánem, který se klamně nabídne jako průvodce dívky, aby své muže dovedl do srdce klanu. Tentokrát se nedočkáme vycizelované narace v několika rovinách, nýbrž zcela lineárního příběhu, který po stránce vypravěčské zaujme snad jen chytře rozloženými variacemi na klíčové sekvence (slepý tanec, milenec váhá, aby poté začal stíhat svou odcházející milenku apod.). Jsou to pouze malé drobty po krásně propečené houstičce, kterou vnímavého diváka hýčkal Hrdina. To však není ono podstatné mínus filmu. Nevadí dokonce ani fakt, že příběh je těžce čitelný a navzdory překvapivému zvratu bez obav vplyne do finále, které zkušený divák čínských milostných dramat už zcela očekává (poměrně snadno lze uhodnout, kdo zemře).

Skutečně svízelná je však rovina postav, na kterou se pro věčné kouzlení s výpravou, kamerou a choreografií takřka nedostává, a divák se tak záhy ocitá ve společnosti lidských statistů, krásné přírody a skvělých soubujů. Žádný velký vývoj se neodehrává a velká "filozofující" slova o lásce a větru působí opravdu větrně prázdným a pomíjivě vykalkulovaný dojmem, který jasně indikuje, jaké publikum má Klan létajících dýk dojmout a zaujmout. Stejně usvědčující je právě i závěr, který je v jádru hollywoodštější než celý Hollywood, a to ne snad pro svou podstatu, ale pro své srdceryvné a vyděračské provedení, kde je dívakovi náhle vnucován soucit s postavami, které byly až dosud na druhé koleji tvůrčí snahy. Tak trochu i svou vinou, protože ani dětsky krásná Ziyi Zhang (hlavní představitelka z Tygra a draka, která se ve vedlejší roli zjevila i Hrdinovi), ani Takeshi Kaneshiro nedokáží svým postavám vtisknout cokoli charismatického, co by oživilo jejich poněkud strnulé tváře a vyprázdněné duše. Na druhou stranu je mi poměrně sympatické, že se Zhang netváří jako režírující mudrc s existenciálím poselstvím a tlačí příběh dopředu pouze jako epické schéma s krásnými lyrickými kulisami (přičemž občasné krasořečnění počítám vyloženě k žánrovým nutnostem)...

Právě kulisy jednoznačně činí z Klanu velký zážitek. Režisér se tentokrát vzdal masivní podpory CGI a wire-fu, která Hrdinu posouvala do vskutku mytické sféry, a vsadil na věci pozemštější. V choreografiích je méně létání a více relevantních prvků z "vu shu" bojových umění, výprava se opírá o "reálnější" (avšak stále nadpozemsky krásné – kdo viděl čínský podzim, ten ví, o čem mluvím :o))) exteriéry. Oboje vyráží dech, přičemž nekrásnější bojová sekvence je hned na začátku filmu – taneční hra echo, a největší trumfy vytahuje výprava v samém závěru (přírodní kulisa finálního souboje). Nasnímání kamerami Xiaodinga Zhao skutečně vyráží dech estetickou kompozicí velkých celků a skvělým podchycením dynamiky soubojů, kterou ještě zvyšují známé "dagger timeové" parádičky a zpestření. Poněkud méně nadšení zažívám ze soundtracku, který se poněkud méně opírá o tradiční nástroje a více směřuje do klasických soundtrackových vod, přičemž dokonalé ilustrativnosti hudební složky Hrdiny prostě nedosahuje.

Klan létajících dýk je prostě film ke koukání, přičemž valná většina jeho estetiky dříme ve tváři, nikoli v duši. Ta je poněkud prázdná a tuctová, přesto díky výtečnému vizuálnímu balení patří Zhangova novinka mezi filmy, které by příznivcům moderní čínské kinematografie neměly proklouznout mezi prsty. Ale předem upozorňuju, že oproti Hrdinovi je prostě o dvě třídy slabší.